Náš rod používal přijmení Wünsch, podle záznamů již v sedmnáctém století. Které se nacházeli v knihách obce Braník - Dvorce. Začátkem let 1900 - sídlila rodina W. na hořejším konci Kateřiské ulice. Samozřejmě také pěstovali zeleninu. Děti dorůstali a pomalu odcházeli z domu za prací, vyučeni zedník, tesař, pokrývač .... Rodiče onemocněli, otec poměrně mladý zemřel na souchotiny a matka o něco později na rakovinu. Rodina byla silně věřící církve katolické .
Po smrti otce se hlavou rodným soudcem,, diktátorem a jediným rádcem, který měl pravdu .Dětem Karlovi, Bohušovi, Láďovi a Marii schválila založení rodiny, protože si brali čisté křesťany. Jenom Pepíkovy zakázala se stýkat s obecním parchantem Růženou i přes zákaz matky stali se manželé. V té době byla ještě plnoletost až po dovršení dvaceti jedna let. Po světové krizi kdy se těžko hledalo zaměstnání, se v roce 1935 narodil Pepovi a Růžence syn Ladislav jméno po bratrovi Růži, který padl ve válce. Protože nedostal jméno po otci, jak bylo zvykem, opět babička dítěti jinak neřekla než obecní parchant, kdo ví s kým ho má.
Bylo po druhé světové válce, nastal odsun německých rodin ze Sudet, mezi obyvateli se hledali udavači, spolupracovníci s nacisty a také německé organizace „Fangle“
Poprask v obci Braník nastal, když se zjistilo, že v této organizaci působil bratr mého otce Bohouš Wünsch, který bydlel nad obcí a svoje řemeslo pokrývač většinou vykonával ve městě. Za členství v organizaci německé Fangle potrestán. Jeho skutek poznamenal celý rod, vždyť v té době byl Braník stále ještě vesnice. Otec si myslel, že když změníme podpis z německého Wünsch na český Vinš lidé naší rodinu odliší, Samozřejmě, že jsme zůstali rodinou Josefa a Růženy Vinšových, kteří měli pět dětí, čtyři holky a prvorozeného kluka Ladislava, Živily se zahradničením do doby než museli předat podnikání státu.
Strýc „sloužil Fangli“ a jeho syn - bratranec, o několik roku starší pokračoval ve spolupráci s STB a jak se v obci šuškalo dost intenzivně a dovoloval si dost v odmění, že mu všechno projde. ‚Čeho je moc toho je příliš. Dlouho docházelo na Dobešce k přepadání žen. Pachatelem byl bratránek Bohouš. Dostal rok a fešáčky kriminál v Ruzyni, Byl vyučený instalatér a tak denně po snídani opoúpuštěl vězeňskou brán a chodil sám za prací. Styky se vyplatili
V šedesátých letech jsem dělal na PZO technika – zásobáře příslušenství k textilním strojům, Plat 1400,- Kč hrubého, ale museli jsme si hrát na honoraci, chodit stále upraní s kravatou, služební cesty na Moravu jen v letadle nebo první třída rychlíku. Ze všeho nejvíc jsme se vozili služebním auty TATRA 603. Měl jsem 40 dodavatelů po celé republice. Krátil jsem si pracovní týden aspoň jednou služební cestou. V ten den přijela 603 před bydliště kolem šesté hodiny, řidič vystoupi a spěchal mi otevřít dveře vozu, Tento rituál jsem měl s klukama dohodnutý, aby hlouček bab měl o čem povídat. Bavili jsme se celou cestu, že nám to báby zbaštili, někdy se to opakovalo při dojezdu. Moje matka ráda některé věci zveličovala a tak když se ji ptali sousedky co dělám, že mě vozí do práce autem, řekla pyšně že jsem „ kádrovák“ na PZO. Padlo to jak bomba z nebe a rázem jsem se stal „černou ovcí“ , jak říkali rodáci. Co se divíte, vždyť Bohouš je po otci. Tak mě lidé jmenovali celou doba a jméno mám Ladislav mě nenapadlo jaké to všechno dohromady bude mít následky. Konec byl jednoduchý, odešel jsem z Veletržního paláce ze „zdravotních důvod