měli jsme velké zahradnictví sousedící se hřbitovem. Večer co večer jsem z postele koukal na blikající svíčky za hřbitovní zdí. Měli jsme prodej květin, který živil početnou rodinu.
Tenkrát bylo samozřejmostí, že hlavně o nedělích a svátcích chodili
na hřbitov celé rodiny dát jako vzpomínku na hrob kytičku. Byly to
klasické hroby oseté trávou. To se ještě nebožtík ukládal do
rakve a hrobníci brali potravinové lístky pro těžce pracující.
Musel to být zručný kopáč znalý svého řemesla. Musel
znát šířku rakve a hloubku hrobu podle toho kdy byl zde ulože
předchozí nebožtík, Záleželo na roční době a spodní vodě. Do hrobu
spouštěli na popruzích, smutečně oblečeni funebráci.
Smuteční pochody začínaly u domu smutku, z katolického kostela sv,
Prokopa, a nebo od Vltavy. Chudší pohřeb byl vypraven ze hřbitovní
kaple, odkud se nesl nebožtík k hrobu.
Někdy táhli pohřební vůz s nebožtíkem čtyři vybraní koně a navíc
táhlo zvláštní spřežení vůz na věnce a květiny. Často docházelo
ke zmatku když se splašili koně. Hned vedle hřbitova vedla železnice z
Braníka do Prahy a kočí, který to neznal zastavil moc blízko
přejezdu, který vedl ke kolejím do vrchu.
Také bylo samozřejmostí, že truchlící se po pohřbu seřadili a za řízného
pochodu šli na pozvání zapít nebožtíka.
Vdovy, to byl vždy náš objekt k pozorování, hlavně když se šuškalo
jak věrné to bylo manželství. Důraz tomu dával pohled na vdovu jak
se sotva smutkem vleče a při obřadu padala do hrobu a vzlykala já
chi být s tebou. Za čtyři týdny vesele přicupitala před hřbitov
s mladším „amantem“ a přikázala mu, aby počkal venku, co by tomu řekli
lidi, že jde s amantem zalít hrob.
S kamarády jsme skoro každý večer sedávali u vrat hřbitova na
poraženém kmeni a čekali na zloděje. Dali jsme slib hrobníkovi, že
mu to tam ohlídáme, cítili jsme se jako hrdinové. Občas se ozvaly podezřelé
zvuky, rychle jsme přelezli hřbitovní zeď zapálili fagule a chodili tiše jako
bludičky mezi hroby. Stávalo se, že jsme vystrašili kolemjdoucí
okolo hřbitova. My z toho měli pořádnou legraci
m
